Zápisky režiséra aneb jak těžké je nazkoušet svůj druhý kus

Máme divadlo, ozvalo se z nitra mé duše! Názor vskutku odvážný po první premiéře, pomyslel jsem si. Od počátku našeho divadelního snažení jsem byl překvapen našimi výkony coby amatérských herců a naší předvedenou pohádkou, která se nad očekávání povedla. Věřil jsem, že i podruhé vše dobře dopadne a věděl, že nemůžeme skončit hned na vcelku úspěšném začátku. To by přece byla marná snaha a škoda veškerého úsilí, které jsme při divadelních zkouškách postupem času vykonali. A pozitivní ohlas místního publika se také nedal přehlédnout. Řekl jsem si, myšlenky na pokračování divadla za pár dnů vyčpí a pak se uvidí, co bude dál…

Pár dnů uteklo, přidaly se i týdny, ale myšlenka na pokračování divadla se nedala jen tak lehce zahnat do ústraní. Ještě, že byla zima a trochu více času než obvykle bývá v jiných měsících roku. V zimě se totiž píše nejlépe, nic moc vás nerozptyluje, je brzo tma a u rozpálených kamen bývá dobře. O čem mám napsat novou divadelní hru, položil jsem si nelehkou otázku? Jako milovník historie jsem však nemusel chodit pro téma daleko. V obci jsme měli kdysi dávno tvrz, na ni loupeživého rytíře, no a bylo o příběh postaráno!

Psaní textů šlo rychle, postavy se našly samy a věty do úst jim dal sám nelehký život doby středověku. Naši herci se s tím určitě zdárně poperou a napsané texty rolí jsem jim proto hned za tepla poslal k přečtení. Tím začaly starosti režiséra, jak dát dohromady historický kus s herci amatéry bez větších zkušeností, ale o to s větším nasazením pro naši společnou věc. Divadelní kulisy jsme využily jako v předešlé divadelní hře přenesením původních historických dekorací z půdy fary, kde ležely zaprášené od konce druhé světové války. Dostaly tak znovu možnost dokreslit naší středověkou scénu cuclavské tvrze bez nutnosti jakýchkoliv dalších úprav.

Kulisy jsme tedy pro hru měli, nějaké ty potřebné divadelní rekvizity se také našly, takže chyběly pouze kostýmy a naučit se především texty scénáře! S herci jsme se sešli ještě z počátku jara, rozdělili si jednotlivé role a mohli konečně začít. Největším problémem však bylo sjednotit se na termínech pravidelných divadelních zkoušek. Každý mohl nějak jinak než všichni ostatní a kdo nemohl v daném termínu, musel být nahrazen neboli alternován. Aspoň jednou za čas bychom se měli sejít všichni, říkal jsem si už při několikeré zkoušce, kdy jsme stále drželi texty napsané na papíře a nikdo svoji roli zpaměti stále neuměl… Dáme to dohromady, máto vůbec nějaký smysl, honily se mi myšlenky při přemýšlení v hlavě. Problémy jsou od toho, aby se řešily a nějaké řešení se vždycky najde, říkal jsem si nepočítaně při přemýšlení nad naší divadelní hrou.

A do toho přišly divadelní prázdniny. No tak to bude konec, pomyslel jsem si znovu, když se po několika měsíční pauze opět sejdeme na jevišti čistí jako okvětní lístky magnolie. Proč magnolie? Protože mi rostou přímo před oknem, jsou krásné, ale její květy dlouho nevydrží a rychle jsou pryč. No a máme tady září, hurá, tak znovu a lépe, teď už to přece musíme zvládnout!

Napomohlo nám, že během září už byly hotové kostýmy hlavních postav, které hercům dobře padly a tudíž se mohli lépe vpravit do svých rolí. S učením textů jsme byli sice stále v opoždění, ale krůček po krůčku jsme se posouvali přeci jen kupředu. Atmosféru dobové hry nám udělalo také nazvučení ruchů vojska a jízdy markraběte Karla i bojových scén s vyvrcholením požáru cuclavské tvrze. Hru jsme většinou zkoušeli během divadelní zkoušky dvakrát a bylo znát vždy na podruhé, že si herci byli postupně jistější a více se dokázali své roli přiblížit.

Oblíbenou scénou bylo připíjení a dolévání vína, kdy oba hlavní představitele rolí loupeživého rytíře Mikuláše i markraběte Karla tyto divadelní výstupy očividně bavily a popíjení alkoholového moku si při zkoušce užívali. Hold na Sudslavě máme tuto tradici, že umíme slavit sudy až do dna! Nicméně termín premiéry se blížil stále rychleji, bylo potřeba ještě sehnat dva meče pro rytíře Mikuláše a panoše Jošta. S tímto nám vypomohl spolek šermířů z Pardubic, který nám zapůjčil své meče po dobu našich divadelních zkoušek.

Jak čas ubíhal, výkony herců se více či méně zlepšovaly. Pomalu odkládali scénáře nebo se do nich dívali čím dál méně. Byť se herci vždy nedrželi přesného znění slov svých textů, smysl děje se jim podařil udržet. Problémem nyní byly pouze příchody a odchody z jeviště. Pohyb herců byl zpočátku prkenný a patřičné emoce herců v rolích také stále chyběly. Toto se nám s nárůstem počtu divadelních zkoušek však dařilo postupně zlepšovat a s blížícím se datem premiéry se dostavilo i zdravé napětí, aby vše dobře dopadlo. Při posledních divadelních zkouškách jsme ještě natrénovali příchod loupeživého rytíře Mikuláše s hořící loučí na scénu, odkud promlouvá na kralevice Karla z hradeb cuckavské tvrze. Oheň na otevřené scéně je velmi působivá záležitost, ale zároveň nebezpečná a v sále po celkové rekonstrukci se stává také odvážným krokem. Zapálená louč v rukou dobrovolného hasiče nepůsobila až tak hrozivě a proto jsme se k tomuto výstupu odvážili. Další kuriózní záležitostí bylo secvičení bojové scény Rytíře Mikuláše s drobnou ženskou postavou panoše Jošta, který v souboji neblahého Mikuláše poráží. Scéna nesměla působit jako parodie na bojovou steč, ale aspoň náznakem musela představit Jošta jako chrabrého zastánce panny Anny.

Konečně přišla neděle 11. 12. 2022 odpoledne, poslední zkouška před velkou premiérou. Představení jsme sjeli ještě dvakrát a hodinu před začátkem se v klidu usadili do šatny, kde jsme si společně připili na úspěch našeho více jak půlročního divadelního zkoušení. S pokřikem k podpoření výkonu a v úžasných kostýmech se herci poté přesunuli na jeviště, kde už začínali odehrávat první tóny ústřední melodie naší středověké hry a opona poodhalovala scénu sudslavské tvrze i se svými aktéry v dobových kostýmech.

Představení jsme úspěšně zvládli za potlesku plného sálu sudslavského obecenstva čítajícího více jak sto lidí v hledišti. Herci zažili svůj další úspěch a ovace publika při několika oponách. Divadelní hru jsme měli možnost si ještě o týden později zopakovat na sále hostince ve Vrbici. Také zde nás publikum velmi dobře přijalo a naše hra se líbila. Podařilo se nám tak oživit zašlou ochotnickou tradici od doby, kdy se divadlo na Sudslavě začalo hrát prvním představením v roce 1868, přes meziválečná léta a dobu čtyřicetiletého útlumu, až do dnešních dnů, kdy jsme našli společnou odvahu postavit se znovu po vzoru venkovských divadelníků na hospodské jeviště a předvést publiku to nejlepší, co jsme za poslední rok vytvořili. Doufejme, že nám to ještě chvíli vydrží, divadlo nás nepřestane bavit a budeme moci své ochotnické vlohy alespoň ještě jednou zopakovat. Děkuji všem zúčastněným i jejich rodinám za úžasnou podporu, vřelé kamarádské vztahy a aktivní přístup k našemu divadelničení. Jsme bezva parta a amatérské divadlo máme zase o kousek více rádi! Myslím, že to můžu s čistým svědomím říct i za své divadelní kolegy. Jste skvělí!