Co představovalo ochotnické divadlo na přelomu 19. a 20. století

Když se člověk zamyslí nad dobou, kdy se skoro v každé české vesnici hrávalo ochotnické divadlo, kdy obyčejní lidé chodili povětšinou do vesnických hospod na divadelní představení, musí si uvědomit, že to byla pro většinu z nich jediná možnost, jak se s divadlem seznámit. Někteří z nich byli ochotni trávit svůj volný čas, a to především v zimních měsících, zkoušením vážných i komediálních divadelních her, různými přípravami od malování velkorozměrových divadelních kulis až po výrobu divadelních kostýmů a to vše pouze pro potěšení svých sousedů. Velké nadšení pro divadlo našim předkům rozhodně nechybělo. Lidé na venkově se vždy rádi bavili, dodnes tomu není jinak. Radost ze sehraného divadla představovala v minulosti zdánlivou vidinu lepšího světa. Ztvárňovanými tématy se chtěli herci alespoň trochu přiblížit věčnému ideálu krásy, trvalé lásky či dramatickým zpodobněním upozorňovat na všemožné lidské nešvary a nekonečná pochybení celé společnosti.

Venkovský ochotník ve dne těžce pracoval, aby večer po tvrdé práci se svými druhy zkoušel tvůrčí divadlo. Režie se často chopil místní pan učitel, který vybíral i samotný repertoár her. Dříve než herci začali skutečně hrát představení pro své obecenstvo, museli se naučit rozsáhlý text a nacvičit výstupy jednotlivých herců. Ochotnický režisér neměl lehkou úlohu už jen z toho důvodu, že secvičit jakékoliv divadelní představení bylo velmi náročné a to nejen z hlediska pracovní vytíženosti samotných ochotníků. Běžně se totiž stávalo, že herců na zkoušce chybělo více a zkouška musela být proto odložena. Docházka na divadelní zkoušky i kvalita ochotnických herců byla z pochopitelných důvodů zásadním problémem úspěchu či neúspěchu odehraného divadelního představení.

Obecenstvo bývalo na venkově vděčné za různorodý výběr prováděných her, chtělo prožívat ušlechtilou zábavu, a navíc se také seznamovat s národní historií. Ochotnické divadlo se proto hrálo především v zimních měsících, kdy bylo více času na rozptýlení. Dlouhé večery podporovaly tuto touhu po nevšedních a výjimečných kulturních zážitcích. Herci mohli být více soustředěni na své výkony a publikum natěšené na velkou podívanou. Svou roli k navození patřičných iluzí hrálo také světlo, které bylo zajišťováno svícemi či petrolejovými lampami, později skromným elektrickým osvětlením. Repertoár her se odlišoval v závislosti na možnostech vlastního ochotnického souboru. Národní sounáležitost a vlastenecké odhodlání povzbuzovaly české ochotníky k vymezení českého divadla vůči německým vlivům. Toto lze spatřovat zejména na dochovaných malovaných oponách divadelních spolků, na kterých jsou ponejvíce zobrazovány vlastenecké motivy z českých dějin. Hospodské sály sloužily ve většině obcí jako příležitostná hlediště s pódiem a leckde i malovanou oponou, což už byla výsada větších ochotnických spolků, které na malované opony získávaly peníze z rozličných sbírek a darů. Opony malovali někde více či méně známí umělci, některé z nich se dodnes dochovaly a jsou chloubou těchto obcí. Bohužel už méně je dnes dochovaných divadelních scén, prospektů a kulis, které většinou končily na smetištích nebo prošly kamny hospodských sálů. V lepších případech se ocitly na půdách školských zařízení. Divadelní dekorace byly mnohdy přemalovávány podle potřeb ochotníků a jednotlivých divadelních scén.

Ochotnické divadlo se v období od 2. poloviny 19. století až do začátku 2. světové války stalo významným a neopakovatelným fenoménem v české kultuře. Jeho dosah není do současné doby stále plnohodnotně doceněn. Postupnou evidencí ochotnických spolků v českých zemích je zjišťován nevídaný rozsah ochotnické činnosti, která nemá v evropských zemích obdoby. Pozůstatkem do dnešních dob jsou mnohde už jen zašlé fotografie z ochotnických představení, staré divadelní kroniky, scénáře zapomenutých her s kusy malovaných kulis a pod nánosy letitého prachu připomínají alespoň někdejší slavnou ochotnickou minulost. Současné amatérské divadelní spolky dnes na tuto historii navazují.